S konjunkturou přichází i inflace

Růst cen je průvodní jev oživení evropské i americké ekonomiky. Zatímco velké centrální banky považují tuto inflační vlnu za dočasnou a dál tisknou nové peníze, ČNB nebo maďarská centrální banka jednají.

Po mnoho let vyspělý svět inflace příliš netrápila. Držela se díky rozvíjející se globalizaci nebo nástupu internetových obchodů nízko a ani centrální banky neměly problém s plněním svých inflačních cílů. Dokonce i v době, kdy po americké finanční a evropské dluhové krizi tyto banky tiskly nové peníze v do té doby v neuvěřitelném rozsahu, se nedařilo ECB vyvolat v eurozóně v podstatě žádnou inflační vlnu. Tedy minimálně v podobě rychlejšího růstu spotřebitelských cen. Inflace se odehrávala na akciových trzích, občas na komoditních či realitních trzích, ale především na trhu dluhopisovém, kde ceny bondů trhaly jeden rekord za druhým. V loňském roce se však vše změnilo.

Zavirovaná ekonomika

Nástup pandemie byl sice v první fázi spojený s propadem cen komodit a skladového zboží, avšak v další fázi už změnil – a zřejmě ne krátkodobě – fungování do té doby spolehlivých dodavatelských řetězců. Ať už proto, že subdodavatelé byli nuceni se přeorientovat na jiné zákazníky nebo jen proto, že dodnes nezačali ještě fungovat na sto procent. Na naší straně je pak vidět důsledky tohoto rozpadu řetězců v podobě chybějícího zboží v obchodech nebo třeba stojících automobilek.

Po odeznění prvních vln koronaviru se totiž ještě světová ekonomika zdaleka nestihla vrátit do původních kolejí a otázkou zůstává, kdy se jí to vůbec podaří. Dříve fungující just in time systém založený na minimu zásob a šetřící prostor a peníze se ukázal jako největší slabina pro návrat do normálu, jak jej známe před kovidem.

Zvýšená poptávka vede k inflaci

Problémy nabídkové strany však letos umocňuje rostoucí poptávka téměř po všem. Na nedostatek železa, oceli, hliníku, energií atp. reagují trhy růstem cen, který se přelévá nejprve do nákladů další výroby a posléze i do cen spotřebitelských. Najednou je tu inflace, dokonce mnohem vyšší, než na jakou byli lidé zvyklí – viz více než pětiprocentní v USA, téměř čtyřprocentní v Německu stejně jako u nás. Inflační směr je všude obdobný, jen reakce centrálních bank je rozdílná.

ČNB cílí na stabilitu

Zatímco v nejvyspělejších zemích se tamní centrální banky dušují, že je inflace jen krátkodobým fenoménem, který brzy odezní, ČNB nebo MNB už raději zvyšují své úrokové sazby. Tuzemská centrální banka tak učinila už 2× a dala jasně najevo, že v rychlém zvyšování sazeb hodlá dál pokračovat. Obává se vzniku inflačních očekávání, kdy by ceny měly dál svižně růst, aniž by k tomu byl onen zmíněný nákladový důvod. Zjednodušeně řečeno, že bychom si na vyšší inflaci taky mohli zvyknout.

Proto své extrémně nízké sazby ČNB začala vracet tam, kam v této fázi hospodářského cyklu patří. Má ten luxus, že nezabředla do politiky kvantitativního uvolňování, které by jí svazovalo ruce tak jako ECB nebo americkému Fedu. Proto se do konce roku nejspíše dočkáme ještě mnohem vyšších úrokových sazeb, které sice budou stále níže než inflace, ale jasný signál o tom, že je tu centrální banka starající se o stabilitu, bude jednoznačný.