Touhy budoucnosti

Z materiálního hlediska sice žije západní společnost jako v nebi, ale naše touhy s novými možnostmi neklesají, naopak rostou. Nejen o nich se zamýšlí Tomáš Sedláček.

Kdo si chce udělat obrázek, jak budou vypadat naše ekonomické touhy za 20 let, ať si vzpomene, jaké byly naše touhy před dvaceti lety. Naši dědové snili o autu, generace před nimi toužila po tom, aby bylo dost jídla a čisté povlečení. To, po čem toužíme teď, tedy po klidném přírodním prostředí, kde panuje jakási harmonie, je dost pravděpodobně něco, co lezlo našim otcům před pár generacemi krkem, stejně jako nám dnes leze krkem představa ráje jako místa, kde létají pečení holubi přímo do pusy. Obecně je celkem zajímavé ekonomicky analyzovat lidové písně a pohádky – jaká přání kdysi lidé měli a co považovali za blažený stav. Kdyby se takový náš předek mohl na chvíli podívat do naší doby a na naše místa, jistě by došel k závěru, že v ráji již žijeme. Jídla plno, žádná válka, v práci vás nikdo nemlátí, ve škole také ne, teplá voda až do vany, každý si může věřit, čemu chce – plus tisíce věcí, o kterých si ani ti nejodvážnější nedovolili snít. Lidstvo se naučilo létat – výš a rychleji než ptáci, umíme plavat v moři i pod hladinou vytrvaleji než ryby, naučili jsme se (jakoby telepaticky) komunikovat přes celou zeměkouli, celá planeta je propojena nervovým systémem, který během zlomku vteřiny poví celému světu, co se stalo v libovolné vesnici, pracují za nás stroje, vidíme hluboko do vesmíru a času a naše fantazie došla takové technické dokonalosti, že film dokáže zobrazit cokoli, co si dokážete vybavit. Z materiálního hlediska žije západní společnost v nebi – k tomuto závěru by došel jakýkoli cestovatel z minulosti, kdyby mezi námi chvíli žil. Ale trik spočívá právě v tom slovním spojení „na chvíli“.

Po delším pobytu by přestal být fascinovaný letadly (v Americe za půldne bez námahy) a začal by, stejně jako my, nadávat na nepohodlnost letů, bezpečnostní prověrky a plastikové vidličky na palubě. Začal by pohrdat naším hojným jídlem, protože jedno je moc McDonald‘s a to druhé zase moc posh. E-maily, kdysi tak neskutečná věc, jsou dnes na obtíž. Nervový systém lidstva – internet – je zase moc pomalý, byť je nejrychlejší v historii. Co na tom, že na YouTube jsou snad všechny písničky, přednášky a návody světa – a to zcela zadarmo – my nadáváme na reklamy, které nás pět vteřin zdrží. Máme sice průmysl specializovaný na zábavu a i ten nejprůměrnější film by byla naprostá senzace, kdyby se vysílal před deseti lety, ale zábavní průmysl (továrna na zábavu) už nás moc nebaví. Zkrátka naše touhy neklesají s novými možnostmi, ale rostou. Naší jedinou nadějí je, že se přesunou do abstraktního světa.

Když se kdysi ptali lorda Keynese na podobnou otázku, jakou si klademe dnes, odpověděl ve slavné přednášce Economic Possibilities for our Grandchildren (1930), že za sto let (tedy zhruba do doby, kam zde úvahy míří) dojde vše k bodu, kdy lidstvo poprvé v dějinách přestane kvaltovat, neboť bude tak bohaté, že otázky kolem ekonomie a obživy přestanou být důležité. Lidé se budou moci konečně věnovat tomu, co je skutečně pro lidi stěžejní: přátelství, umění, filozofie atd. V této době podle Keynese „povstane nový Adam“, který bude mít novou a vyšší morálku, bude pečovat o svůj rod a člověk bude konečně osvobozen od ekonomického nutkání, bude mít vše, po čem toužil, bude mít zkrátka „dost“. Zda se Keynes mýlil, se teprve uvidí, zatím to spíše vypadá, že nám s chutí roste hlad. Hloubavější odkazuji na výstižnou knihu lorda Skidelskyho How much is Enough?. Je ovšem možné, že biologické materiální touhy člověka jakýsi horní limit mají a že lidské touhy budou dále moci eskalovat v rámci digitálního prostoru. Kdybychom byli schopni „zastropovat“ své touhy, nemuseli bychom tolik pracovat. Energie z nových technologií by šla nikoli do nárůstu bohatství, ale do volného času. Technologie by pracovala místo nás – nikoli spolu s námi, jak je tomu dnes. Stroje a digitalizace nepracují za nás, pracují vedle nás – pohánějí nás.