Sedmero věcí, které jste nevěděli o sportu a olympijských hrách

Sport je všude. V novinách, v televizi, na webových stránkách zpravodajských serverů, na sociálních sítích. V průběhu dvou století se stal novodobým fenoménem, jehož vrcholová forma fascinuje lidi po celém světě. Přímé přenosy, u kterých prožíváme napínavé momenty spolu se svými sportovními hrdiny, přitahují pozornost nejen milionů diváků, ale i firem, které mezinárodní sportovní události a jednotlivé sportovce sponzorují.

#1 Jak to všechno začalo?

Začneme-li pátrat po kolébce sportu, tedy cíleném zušlechťování a zocelování našich tělesných schránek, pak nám historikové nabízejí hned dvě možnosti. Už v antice se ve výcviku armád uplatňovaly všemožné hry a soutěže, z nichž se většina zaměřovala na bojové dovednosti a fyzickou zdatnost (např. zápas, jízdu na koni či lukostřelbu). Druhý klíč k původu sportování můžeme najít v Latinské Americe, konkrétně v rituálních aktivitách s náboženským podtextem. Už staří Mayové například vykonávali obětní rituál, při němž předvídali budoucnost a poměřovali si vzájemně síly týmovou míčovou hrou pok-a-tok. Že hru považovali za jistou formu sportu, dokazuje i fakt, že před ní uzavírali sázky na vítěze.

#2 Panathénské hry mohly sledovat tisíce diváků

Posvátná řecká Olympie na západě Peloponésu pravidelně hostila festival kultu tělesné zdatnosti. Každé čtyři roky se sem na konci července při příležitosti narozenin Pallas Athény sjížděli fyzicky nejzdatnější soupeři z celého Řecka, aby se utkali o titul olympionika. Název stadion původně nesla pouze běžecká trať, která měřila „jeden stadion“, tj. 177,6 metru. Komfortní sezení divákům, kteří sportovce původně sledovali ze zatravněných úbočí, zajistil athénský státník Hérodés Attikos, který nechal zhruba v letech 140–144 n. l. postavit mramorová sedadla ve 47 řadách, do nichž mohlo usednout až 60 tisíc diváků(!).

#3 Malá technická sportovní revoluce

Počátky sportu, jak jej známe dnes, bývají nejčastěji spojovány s technickou revolucí, zejména pak v Anglii. Fyzická námaha jako kratochvíle a forma zábavy se v 19. století rozšířila z aristokratických kruhů mezi nižší vrstvy. Ve druhé polovině předminulého století také vznikla většina dnes provozovaných nejoblíbenějších sportovních hnutí a sportů.

#4 Jak baron olympismus vzkřísil

Jméno barona Pierre de Coubertina jistě nemusíme detailně představovat, víte ale, že jeho cesta k založení novodobých olympijských her rozhodně nevedla přímo? Coby hrdý Francouz těžce nesl prohru v bitvě u Sedanu (1. září 1870), kterou země galského kohouta v rámci prusko-francouzské války považovala za národní tragédii. De Coubertin začal cítit silnou potřebu národní obrody prostřednictvím zlepšením výchovy mládeže. Studium problematiky ho dovedlo až k řeckému ideálu kalokagathie a olympijským hrám. Jejich moderní verze tak vznikla jako vedlejší produkt Coubertinových pedagogických reforem.

#5 Když soutěžili i umělci

Prvních moderních olympijských her, které se konaly v roce 1896 symbolicky v Athénách, se zúčastnilo celkem 311 sportovců z 13 zemí, kteří soutěžili v 9 sportech a 43 disciplínách. To v roce 1912, na pátých letních olympijských hrách ve Stockholmu, poprvé nešlo jen o sportovce! Baron de Coubertin chtěl spojením sportu a umění navázat na tradici antických olympijských her, ve Švédsku se tak soutěžilo i v architektuře, literatuře, hudbě, malířství a sochařství. Podmínkou přihlášení uměleckých děl do soutěže byl sportovní námět. Umělci se mohli olympiád naposledy zúčastnit v roce 1948.

#6 Místo věnců cenné kovy

Konečně se dostáváme i ke komoditám, konkrétně k cenným kovům, které se na olympijských hrách dnes běžně udělují. Nebylo tomu tak ale vždycky. Až letní olympijské hry v St. Louis v roce 1904 se do dějin zapsaly tím, že vítězové jednotlivých sportovních disciplín získali namísto olivových věnců medaile. Medaile byly tehdy dokonce celé ze zlata, což se v historii her opakovalo už jen dvakrát – v Londýně (1908) a ve Stockholmu (1912). Od té doby získávají ti nejúspěšnější „pouze“ trofeje pozlacené. Pravidla Mezinárodního olympijského výboru totiž požadují, aby zlaté medaile obsahovaly minimálně šest gramů zlata, zbylých 90 % má tvořit stříbro. Pro zajímavost dodejme, že hodnota zlatých medailí z Ria se v době konání letních olympijských her pohybovala v okolí 590 amerických dolarů.

#7 Kdo to všechno platí?

Olympijské hry dnes přitahují pozornost většiny světové populace a plní titulní stránky světových médií. Každá pořadatelská země bere organizaci tohoto mezinárodního svátku jako poctu. Ačkoliv s detailními informacemi, o jak nákladnou položku v rozpočtu se jedná, se už tolik nesvěřuje. Kdo se tedy podílí na hrazení výsledného účtu? Kromě finanční podpory ze strany státu, pořadatelského města či sponzorů jsou to hlavně daňoví poplatníci, kteří útratu „zatáhnou“. Před čtyřmi lety v Londýně se například občané Velké Británie podíleli na nákladech částkou 4,4 miliard amerických dolarů. Není proto divu, že se řada pořadatelských měst hodně zadluží. Řecké Athény například svůj původní rozpočet překročily o necelých 50 procent.

Samozřejmě ani ČSOB nestojí stranou a nabízí například fond ČSOB Šampioni sportu 3, který obsahuje portfolio 20 firem sponzorujících sport. Mezi tyto firmy patří třeba japonská automobilka Nissan, jeden z oficiálních sponzorů LOH v Riu de Janeiru, finanční skupina Credit Suisse, která podporuje tenisového krále Rogera Federera, či nadnárodní francouzská společnost TOTAL, více než 25 let oficiální partner Rallye Dakar.